Hodiny – Čas – Týden – Měsíc – Rok – měří … „Naše činy“ 

Přestože v září může být za okny ještě poměrně teplé počasí, které láká k výletům a různým sportovním aktivitám, zároveň jde o měsíc, kdy nastává podzimní rovnodennost. Lidé tak vítají astronomický podzim.

Podzimní rovnodennost představuje čas vyrovnanosti a hojnosti, kdy lidé sklízí svou úrodu a děkují za plody, které jim země poskytla. Jde o období, kdy se lidé obrací do svého nitra, ukončují staré projekty, hodnotí své úspěchy i neúspěchy a přemýšlejí o budoucnosti. Teplé dny rychle střídají chladné noci, listy na stromech postupně začínají měnit barvu a světla ubývá.

Také pro staré Slovany byla podzimní rovnodennost svátkem, kdy děkovali za úrodu a hojnost. Zároveň se loučili s teplými dny, užívali si babí léto a pozvolna se začínali připravovat na chladnou zimu. Součástí rituálů bylo obětování chleba nebo třeba kaše z obilí. Ukončení hospodářského roku pak doprovázela také velká hostina.

Michael – duchovní osobnost

Oblakem, bouří chci odvážně jít,
mlhám i strachu se chci postavit.
I v tísnivém chladu se k slunci chci znát.
Vždyť v slunci je síla draka překonat.
Jen sluneční rytíř může nás vést
po cestách země i uprostřed hvězd,
svým třpytivým mečem svou sílu nám dát,
tmu, zlobu dračí pozutínat.

Jednoho dne navštívili rabbiho Mendel di Kozka velmi vzdělaní mužové. Rabbi je udivil svou otázkou, s kterou se k nim obrátil: „Kde přebývá Bůh?“ Vysmáli se mu: „Co tě to napadlo? Cožpak svět není plný jeho slávy?“ Rabbi sám však měl tuto odpověď: „Bůh přebývá tam, kam ho nechají vstoupit.“ Co je tedy nejdůležitější? Nechat Boha vstoupit. Ale nechat ho vstoupit doopravdy, nechat oživit svou víru, aby se můj život proměnil. „Stojím u dveří a tluču,“ říká Bůh v Písmu. Otevřeš mu dnes své dveře?

„Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého: jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo.“

Kdybychom chtěli rozdávat jen z vlastních zdrojů, brzy bychom byli na dně.

P. Stanislav Čevela, farář